Moravské Blogování

Příspěvek na Konfereci o veřejné správě, MS akademie, Moravské zemské mus. 

 Brno, 26.-27. 10. 06.

Úvodem je nezbytné připomenout několik základních faktů. Byly presentovány opakovaně a dá se tedy předpokládat, že posluchač se s nimi tedy už setkal

Jde o státní rozpočty, které s veřejnou správou bezprostředně souvisí.   Analysou státních rozpočtů (odkazuji na zákony o státních rozpočtech platné Sbírky zákonů) lze snadno zjistit, že v osmdesátých letech byly státní rozpočty zatíženy centralisací a přerozdělováním fiskálu (daně, poplatky dotace, dávky) a že tedy byly, mírně řečeno - problematické. Lze jim vytknout značnou nevyváženost, která spočívá v tom, že pro jednotlivé historické země tehdejšího federálního Československa (Morava s částí Slezska, Slovensko a Čechy, dikce dle dohody o vzniku ČSR, Saint-Germain, 19. 10. 1919) nebyla užívána stejná, či obdobná daňová zátěž; ještě výraznější rozdíly byly též v investiční a v dotační politice.

         Uvedené disproporce lze ze zákonů vyčíslit. Jednalo se nejméně o 16,4 mld ročně tehdy ještě neznehodnocených korun. Nejméně o tyto prostředky cestou státního rozpočtu přicházeli Moravané a ostatní občané Moravy a části Slezska. Z uvedené částky šlo nejméně 11 mld každoročně na Slovensko, zbytek, tedy 5,4 mld korun každý rok Praha směrovala do Čech  (dnes dle Prahy do Česka).

Srovnáním investic na jednoho občana Prahy, Bratislavy, Košic, Ostravy a Plzně bylo zjištěno, že Brno bylo za jedinou pětiletku kráceno ( = okrádáno) o celých 53 miliardy tehdy ještě neznehodnocených korun.

Bezprostředně po pražském palácovém převratu, eufemisticky nazývaném „sametová revoluce",  Morava žádala změnu státního rozpočtu. Praha tehdy odpověděla, že je pozdě, že státní rozpočet na r. 1990 je zpracován a schválen. Bez ohledu na skutečnost, že schválen byl komunistickým parlamentem před palácovým převratem dne 7.11.1989, Praha změnu nepřipustila a stejně tomu bylo i v následujících letech.

V rozpočtové politice Prahy se nic nezměnilo ani po rozbití Československa. Například rozpočet ČR na rok 1993 prokazuje diskriminaci Moravy etc. nejméně ve výši 25,3 mld korun ročně jen z kapitoly „Individuální dotace úřadů" (viz Sbírka zákonů).

         Centralisován není však jen fiskál , centralisace je prováděna cíleně ve všech oblastech. Za příklad zvolme třeba dálniční známky. Podle rozhodnutí vlády (viz např. č. 631 z 10.11.93., nebo č. 641 ze 17.11.93. a j.) z vybraných prostředků zůstává na Moravě etc. jen jedna čtvrtina; tři čtvrtiny jsou investovány v  sousedních Čechách (Česku). 

Dalším příkladem poslouží koncese na český rozhlas a českou TV. Občané z Moravy etc. jsou zákonem nuceni koncese platit, i když nesledují R či TV ze sousedních Čech  (Česka). Do Prahy tak přicházelo nejméně 11 mil. korun, po zvýšení poplatků dnes více než asi 15 mil. korun denně.   

Praha řadu ekonomických problematik převedla z resortů do akciových společností (elektro, plyn, těžba uhlí, telefon...) a své centralisační trendy kryje tím, že nemůže zasahovat do podnikání těchto akciových společností, tedy do soukromého sektoru.

Centralisována byla i řada státních institucí. Jak jinak hodnotit fakt, že na Moravě etc. působí tzv. česká  pošta,  tzv. česká  policie, že jsme zde nuceni platit tzv. českou korunou a že velmi zavádějící je i sám název dosavadního státu -  tzv. Česká republika.

         Lze pokračovat v uvádění dalších příkladů, příčících se občanskému principu  a demokracii, například z oblasti privatisace, sociálního, důchodového a zdravotního pojištění, občanské bezpečnosti, dopravy na dálnici...Snad jen krátká zmínka o dvou problematikách, bezprostředně se týkajících Moravy, případně Brna. Praha bezdůvodně uvolnila 8,6 mld korun na zbytečné rozšíření Ruzyně, nebo skutečnost, že v Praze z prostředků Sportky vyrostla Sazka arena.

         Zkoumání uvedených skutečností v širších souvislostech přináší řadu velmi zajímavých závěrů.

Ztráta Moravy etc., prokazatelná z rozpočtů 16,4 mld ročně neznehodnocených korun se tehdy rovnala 7% rozpočtu celé federální ČSR a více než 21% rozpočtu Moravy etc.  Všichni občané Moravy etc. včetně starců a nemluvňat tak na občany ze sousedních Čech (Česka) a Slovenska dopláceli každý více než 4.000 korun ročně. Při tehdejším průměrném měsíčním výdělku 3.850 korun šlo o 8,7%  ročního výdělku každého občana. U čtyřčlenné rodiny se dvěma zaměstnanými se to rovná 17,3% jejich ročního příjmu. Každá průměrná moravská rodina tak během socialismu přišla o prostředky, za něž by si pořídila nový rodinný domek. (Průměrné ztráty a výdělek na hlavu jsou zde vztaženy pro názornost pouze k rodině. Je přitom zřejmé, že zahrnují nejen osobní ztráty, ale (i když zdaleka ne úplně) i nedostatečné investice do moravských škol, nemocnic, sportovišť, dopravy apod.).

Centralisace  ale palácovým převratem 1989 neskončila, naopak posílila. Za socialismu byla kritisována centralisace rozpočtů (nelze tehdy mluvit o pravém fiskálu), kdy kraje a okresy rozhodovaly o 60% rozpočtu a o celých 40%  rozhodovali úředníci v Praze.

         Dnešní situace je daleko tristnější - centralisacefiskálu je čtyřnásobně tvrdší, než byla za socialismu (dle analysy fiskálu). Mluvil o tom i jihomoravský hejtman, který kraj bez fiskálu přirovnal k loďce bez vesel a bez kormidla nad peřejemi.

Občané Moravy etc. jsou nuceni platit koncese, i když např. rozhlas a TV ze sousedních Čech (Česka) vůbec nesledují. Do Prahy tak neoprávněně přichází další  prostředky. Jak uvedeno, původně šlo o asi 11 mil. korun denně, po zvýšení koncesí je to dnes asi 15 milionů každý den, které si mezi sebou rozdělí pár desítek stále se opakujících pražských „umělců". Dva tři TV přenosy představení divadla v Šumperku, Těšíně, Zlíně... by bylo živou vodou do rozpočtu těchto divadel, byly by ale především oceněním práce místních umělců a v neposlední řadě by byly odpočinkem v záplavě amerického škváru, kterým nás Praha zahlcuje. Obdobně to platí u folklorních souborů, u dechovek, či u přenosů sportovních utkání moravských sportovních klubů. Jde přitom o naše, moravské peníze, za něž si Praha buduje residence.  Nucená platba koncese je v podstatě jinou formou daně a dá se předpokládat, že právní protest proti ní by byl úspěšný.

Převod ekonomických problematik z resortů do akciových společností nemá jen centralisační dopad, v souvislosti s ním se objevuje i nebývalá ko- rupce. Monopolní postavení například Telecomu umožňovalo dosahovat nebývalých miliardových zisků okrádáním nás, občanů. Nesporně na  nich profitovali někteří zákonodárci, především však pražské sekretariáty vládních stran. Obdobná situace se týká např. i ČEZu. Zde dodejme, že Temelín, vybudovaný za peníze nás, daňových poplatníků, bude nesporně brzo privatisován donátorům partají a osobám, blízkým ministrům a zákonodárcům. (Je obecně známo, že v představenstvu ČEZ řadu let působila i p. Ing. Livia Klausová).

Centralisace státních institucí a převod ekonomických problematik na akciové společnosti Praze umožňuje používat další kamufláže - podíl t. zv. „pražských" podniků na tvorbě DPH je falešně presentován jako argument o ekonomické síle Prahy. Transgas, Telecom, ČEZ, Pošty, ČD apod však tvoří DPH po celém státu, ne pouze ve Praze.

V letecké dopravě je Praha daleko; Morava etc. má blíže do Vídně, kde je i laciněji, případně do Bratislavy. Ruzyně potřebám sousedních Čech (Česka) plně dostačuje; její provoz navíc už dnes přesahuje místní možnosti a je třeba ročně platit více než 60 mil korun za ekologické zátěže. Praha přesto uvolnila 8,6 mld korun na rozšíření Ruzyně, místo rozvoje moravských letišť - Mošnova pro sever a brněnských Tuřan pro jih Moravy. Na Tuřanské letiště bylo přitom obtížné sehnat čtvrt miliardy, tedy pouhý zlomek investic v Ruzyni. Mají snad o privatisaci Ruzyně zájem vládní činitelé či zákonodárci, stejně jako u Temelína, aby ji mohli privatisovat sobě, či svým adlátům?

Brno a jižní Morava se už desítky let potýkají s těžko řešitelným problemem, jak dosáhnout vybudování přiměřeného koncertního sálu - Janáčkova centra. V Praze přitom nedávno vyrostla za 11 mld korun Sazka

Arena. Sportka přitom byla založena ke shromažďování prostředků na rozvoj tělovýchovy. Skutečně platí, že ve Praze je možné všecko?

Pražské centrum resignuje na základní ekonomické nástroje, jako je např. koncepce energetiky, koncepce dopravy, koncepce školství, koncepce sociálního, důchodového a zdravotního pojištění atd.

         Kromě škod spojených s uvedenou bezkoncepčností také cíleně likviduje podstatu moravské ekonomiky. Uveďme moravské zbrojovky:  Adamov, Blansko, Brno, Bojkovice, Bohuslavice, Vsetín, Nový Jičín atd, které představovaly celou jednu třetinu průmyslové výroby na Moravě! A nejen to; Praha likviduje i jiné moravské světové značky např. Zetor, Let Kunovice, Moravan Otrokovice, ZKL, Tatra Kopřivnice, Vlněna, Mosilana, Vítkovické železárny, Královopolská, První Brněnská, Svit Zlín, TOS Kuřim a j. Morava etc. byla navíc Prahou zatažena do bratrovražedné války proti Srbům a Srbsku, kdy s dovolením Prahy přes Moravu létaly bombardéry.

V uvádění obdobných příkladů lze pokračovat snad do nekonečna. Vyplývá z nich jediné: mluvit o ČR jako o demokratickém a občanském státu při známé centralisaci nejen fiskálu, ale i celé ekonomiky je nejen iluzorní, ale doslova směšné. Dopady na státní správu i samosprávu jsou zřejmé.

Máme-li z tohoto pohledu hodnotit státní správu a samosprávu v ČR, pak lze konstatovat, že Morava etc je dnes v postavení pouhé kolonie pražského centra. Bylo tomu tak ale vždycky?

Po rozbití Velké Moravy Čechy a Maďary následovala systematická snaha Prahy podmanit si Moravany a Moravu. Tlak Prahy trval, než Fridrich Barbarosa r. 1182 uznal Moravu jako říšské markrabství.

Moravané pak měli vlastní moravskou ústavu, moravskou armádu i pokladnu, vlastní moravský sněm a vlastní moravské zákony, dříve i vlastní platidla a měrné jednotky. Moravané  vždy měli a dodnes mají svůj národní moravský znak, svou moravskou národní hymnu i svou moravskou vlajku. Ještě roku 1909 se na arších ke sčítání lidu uváděl moravský jazyk. Morava je přesně územně vymezena. Praha se přesto svých snah o ovládnutí Moravanů a Moravy nikdy nevzdává. Velmi výstižně to charakterisuje velký moravský politik Karel Starší ze Žerotína, když 1606 píše:

¨"...samy Čechy před sebe vezmu, zdaliž oni nejsou, kteříž nám svobod našich závidí, zdaliž oni nejsou, kteříž nás opanovati obmýšlejí, aby sami hlavou a my ocasem království jejich zůstali? Neboť jakkoli se pěkně staví, jakkoli lahodná slova od sebe dávají, jakkoli mnohým upřímným přátelstvím se odkazují, nic není, já je znám a vím, že kdykoliv mohou a příčiny dostanou, všudy námi zadní kouty vymetají." 

         Uvedený malý historický exkurs sice vybočuje z ekonomické problematiky, s veřejnou správou nicméně přímo souvisí.

     Po vazbě na Svatou říši římskou, která, jak uvedeno, Moravě přinesla výsostné postavení markrabství, novověk byl méně příznivý. Veřejná správa a ekonomika byly poznamenány područími, do nichž se Morava dostala.  Prvním z nich byla habsburská monarchie. Morava prohrává své povstání až v r. 1645 (na rozdíl od Bílé Hory sousedních Čech-Česka). V následujících dvou a půl stoletích však Moravané měli svůj vlastní moravský sněm, vlastní moravské zákony atd. Moravané hospodařili sami a z Moravy se tak stala významná evropská země s rozvinutou nejen ekonomikou, ale i ostatními stránkami společnosti, včetně správy, orientované na okresy. Markantním důkazem toho je především Moravské jazykové vyrovnání 1905, kterým Moravané svou tolerancí a snášenlivostí nejméně o celé století předstihli nejen sousední konfrontační Čechy, ale i celou Evropu. Do Československa tak Moravané vstupují jako státotvorný národ, obývající vlastní rozvinutou evropskou historickou zemi.

         V Československu byla Morava s částí Slezska samosprávnou zemí s vlastním sněmem a vlastním zemským presidentem. Veřejná správa byla orientována na okresy a o její racionalitě vypovídá fakt, že na Moravském zemském úřadu tehdy pracovalo pouze 50 úředníku v Brně a 20 v Moravské Ostravě. Proti statisícům byrokratů ve dnešní Praze a na krajských úřadech se to zdá neskutečné!  Bylo tomu nicméně tak a platilo to až do roku 1948.

         Období komunistické totality a sovětského bloku bylo druhým obdobím, kdy Morava a Moravané byli v područí.  Tato etapa je pro Moravu etc. typická ztrátou samosprávy (Zákon 280/1948 Sb. o krajích). Je spojena s nekritickou industrialisací a se značnou urbanisací celé  moravské země.

         Poslední, třetí područí, do nějž se Morava a Moravané dostali, je současný stav. Ze hlediska veřejné správy se vyznačuje především dvěma významnými aspekty: vznikem státního útvaru, zvaného Česká republika a návratem ke krajskému zřízení.

         Vznik ČR je bezprostředně spojen se sovětskou okupací a s nástupem následné husákovské totality. Osamostatňujícímu se Slovensku v dosluhující federaci Husák hledal vhodnou protiváhu a právě tou byl útvar ČR, slučující dvě evropské  historické země - Moravu s částí Slezska a Čechy-Česko. Jde tedy o relikt totality, v demokratické Evropě obtížně dlouhodobě akceptovatelný a udržitelný.

         Druhým aspektem jsou kraje. Novou pražskou garniturou byly jako totalitní zrušeny (1990) aby byly opět ustaveny.

(Před zrušením krajů se intensívně rokovalo, aby JM a SM zastupitelstva se sešla na společném jednání a prohlásila se zastupitelkým sborem a zákonným representantem celé Moravy etc.  Kdosi z vedení celou věc podrazil a zmařil. Věřím, že archívy brzo odpoví na otázku, kdo je tímto vlastizrádcem!)

Pokusy o jakési „kraje" známe už ze dřívějška. První republika koketovala se župami, protektorát s Oberlandraty, komunisti zavedli kraje. Vše bylo myšleno a užito jako nástroj k centralisaci správy a popření samosprávy. Nic z toho se neosvědčilo.  Blízkostí občanu a samosprávě i vhodností z hlediska správy se jednoznačně osvědčily okresy! Vrací-li se Praha  ke krajům, vrací se i k totalitním praktikám?  Ze širšího pohledu lze kraje chápat stejně jako ČR - totiž jako relikt totality.

Připomeňme, že ani komunistická totalita si nedovolila úplně popřít historické země. Území JM a SM krajů tak odpovídaly, samozřejmě s dílčími odchylkami ve prospěch Čech-Česka (Dačicko-Slavonicko, Jevičsko etc.),  hranicím historické země Moravy s částí Slezska. Byly zrušeny nesporně právě proto. Nové tzv. „české" kraje totiž bezohledně zasahují do území historické Moravy. Totalitní charakter krajů Praze totiž nevadí, naopak  jej využívá k ovládání. Připomeňme si vyjádření JM hejtmana a jeho přirovnání krajů k loďkám bez vesel a bez kormidel nad peřejemi. Mohou takto závislé územní celky projevit jakoukoliv iniciativu, jakkoliv se zastat svých občanů, nebo jde spíše o poslušné, snadno manipulovatelné „stádo ovcí"?! Nesporně nejde ani o celky, odpovídající evropským strukturám NUTS.

Argumenty o praxi dosavadní ČR s nebývale tvrdou centralisací nejen ekonomickou (fiskal, dřívější resortní problematiky atd), ale i kulturní, tělovýchovnou a jinou, jsou nesporně skličující.  Mé vystoupení ale má vyznít optimisticky - naděje umírá poslední. Co tedy dále?

Je nesporné, že uplynula už slušná řádka let od přijetí ČR do EU. Kulturní Evropa je si přitom vědoma, že dosavadní ČR se skládá ze dvou historických zemí - Moravy s částí Slezska a z Čech-Česka a že je obývána dvěma státotvornými národy - Moravany a Čechy. Že nejde tedy o stát unitární, jak prosazují češčí šovinisté, ale o stát nezvratně duální. Je přitom jen otázkou času a trpělivosti, než se tento nezvratný a věcný fakt prosadí. Praha a češčí šovinisté si musí konečně uvědomit, že skončil čas jejich výsadního postavení, které si neprávem stále zatím usurpují.

Je nicméně známo, že státní a správní útvary i struktury projevují značnou remanenci, či setrvačnost. Jak tedy dále?  Nabízí se nám zde zkušenost USA.

Právě v tyto dny, koncem kalendářního roku, si Američané připomínají výročí Boston Tea Party. Před 230 lety se vzepřeli kořistnickým zákonům Velké Britanie a položili tak základy svého vlastního státu - USA.

Mohli tak ale udělat, svou při mohli dotáhnout do konce ale pouze jako svobodní Američané, nikoliv jako britští osadníci!

Obdobně to platí i u nás; mluví-li někdo o nás Moravanech jako o Češích, žijících na Moravě, nelze mu věřit - i Bible zná falešné prorocky! Podle vzoru Američanů se nekalým praktikám Prahy občané Moravy a části Slezska ubrání pouze a jenom jako svobodní Moravané!

O zveřejněných názorech jsem připraven věcně a otevřeně s kýmkoliv diskutovat.

S pozdravem